Diagnostika z částí těla

Lidský duch dosáhl velkolepých výsledků. Zdolali jsme nejvyšší hory a prozkoumali hloubky moří. Dostali jsme se na Měsíc a vyrábíme počítače, které dokáží myslet tisíckrát rychleji než my sami. Ovládáme to největší i to nejmenší, ale ne to nejbližší – vlastní tělo. Sestrojili jsme atomovou bombu, s jejíž pomocí bychom mohli několikanásobně zničit svět, ale nenaučili jsme se ho udržovat a čím dál více zamořujeme své životní prostředí.

I nadále ještě nejsme schopni si udržet své zdraví a naše představy nemoci se stále podobají víře primitivních národů v duchy. Zlí duchové byli pouze vystřídáni zlými bakteriemi a viry, jež napadají nic netušící a samozřejmě zcela nevinné lidi.

Nechtěl bych tím jakkoli snižovat zásluhy medicíny. Je zcela očividné, že zvláště během posledního století bylo v této oblasti dosaženo skutečně znamenitých výsledků. Byly odstraněny mnohé velmi rozšířené nemoce a takřka pro každou nemoc jsme našli minimálně jeden způsob léčení. Lidé by vlastně měli být tak zdraví jako nikdy předtím. Ještě nikdy nebyla věnována tělu taková pozornost a nebylo vydáváno tolik peněz na zachování či obnovení zdraví jako dnes. Za těchto okolností by vlastně měli být nemocní lidé velkými výjimkami. Všichni ale víme, že tomu tak není. Ještě nikdy nebyli lidé tolik nemocní jako dnes. Jak je možné to vysvětlit?

Především asi tím, že jsme dodnes nepochopili, co nemoc vlastně je. Nemoc bude existovat, dokud bude existovat lidstvo, ale většina lidí k nemoci přistupuje jako k ráně osudu, náladě přírody nebo náhodě, která jednoho člověka postihne a druhého ušetří. Především však většina z nás považuje nemoc za jakousi poruchu, již je třeba co možná nejrychleji odstranit.

Ale to, co označujeme jako nemoc, není samotnou nemocí, nýbrž jejím symptomem, jejím fyzickým projevem. „Nemoc“ jako taková je disharmonií ve vědomí lidí, vystoupením z přirozeného řádu, poruchou celého člověka a nejen jeho těla. Je zároveň i výzvou, abychom opustili dosavadní cestu a znovu nastolili řád. Nemoci, ale i nehody jsou výzvou, abychom rozšířili své vědomí, změnili směr myšlení, abychom pochopili své problémy jako úkoly a vyřešili je.

Hlubším smyslem nemoci je, abychom se opět stali uvědomělejšími, abychom se, dříve než bude pozdě, obrátili dovnitř k hlasu rozumu – v nouzi nás k tomu nemoc i donutí. Uzdravování tedy neznamená přinutit symptomy, aby zmizely, ale rozpoznat nesoulad a znovu nastolit ztracený řád. Nestačí ani tablety a injekce, ani přírodní léky. Je třeba znovu pochopit, co nám naše tělo chce říci.

Tím, že přivedeme své myšlení, cítění a jednání do optimálního stavu, přivedeme do optimálního stavu i své tělo. Může to být nepohodlné, ale je to jediná cesta ke skutečnému uzdravení, které zahrnuje tělo, duši i ducha.

Prvním předpokladem je naučit se porozumět poselství těla. Protože nemoc není naším nepřítelem, nýbrž přítelem a nejlepším „pomocníkem v rozvoji“. Kromě toho je nemoc také přirozenou cestou k uzdravení.

Kdybychom se pokusili rozšířením moderní medicíny odstranit nemoc a pomocí stále větší sociální péče rovněž chudobu a neštěstí, připravovali bychom postižené o stále více „potřebných“ životních lekcí a bránili tak rozvoji těchto lidí. Každé fyzické léčení je na místě teprve v okamžiku, kdy na ně naváže duševní a duchovní změna. V opačném případě svůj osud pouze přimějeme, aby opakoval stejnou lekci v ještě naléhavější formě, neboť ta první ke kýženému výsledku (tedy ke změně chování) nevedla.

Organizmus nám prostřednictvím nemoci neříká pouze že jsme se vydali špatným směrem a že musíme změnit cestu, na které se nacházíme, ale také nám prostřednictvím daného příznaku ukazuje, kde nám co chybí a co je třeba udělat, abychom byli opět zdraví. Potřebujeme se jen naučit porozumět jeho řeči. „Řeč orgánů“ je prostá a podléhá neustále se opakujícím zákonitostem. Jakmile jí porozumíme, je na nás udělat potřebné kroky k uzdravení, popřípadě to nechat na osudu a na učení se prostřednictvím zkušenosti plné utrpení. Pokud jsme ale připraveni učit se poznáváním, nepotřebujeme nejprve onemocnět, abychom našli sami sebe sama.

Je tedy zřejmé, že léčit člověka neznamená znovu nastolovat jeho starý stav, protože koneckonců to byl právě on, kdo přivodil nutnost nemoci, ale že léčení znamená vést člověka k jednotě. Opravdové léčení proto vždycky vede k novému poznání a tím k rozšíření našeho vědění. Kdyby člověk už nemohl onemocnět, byla by to ta nejtěžší myslitelná nemoc, protože by tak zůstal bez informací o svém chybném jednání a neměl by žádnou šanci udělat změnu. Bez nejmenšího tušení by tak vytvářel další špatné příčiny, až by nakonec bylo příliš pozdě. Podstata člověka by byla odpojena od jeho těla a člověk by tak byl připraven o možnost růst a dozrávat díky zkušenostem a sám tak přemoci svůj osud, který si také sám vytvořil.

My se ale stále „úspěšněji“ pokoušíme odstranit informace o svém nesprávném chování, abychom mohli dále pokračovat stejně nesprávně, a pak když nás stále nové „nemoci“ nutí konečně udělat to, co je správné, jen si hořce stěžujeme.

Ať už se onemocnění nachází v jakémkoli stádiu, vždycky je za ním skrytý nějaký neřešený problém, neschopnost nebo neochota reagovat na určité požadavky života. Symptom nás pouze upozorňuje na určité chybné duchovní postoje a vybízí nás k nápravě. Každá nemoc nám tedy ukazuje, že se nechováme „správně“.

Každý člověk někdy, dříve či později, hledá způsoby, jak lépe pochopit život a sebe sama. Přitom nám život seslal úžasného posla, který je připravený všechno nám ukázat a vysvětlit, ovšem svou vlastní řečí. My ho ale mnohdy nepoznáváme právě proto, že je nám tak blízký. Je jím naše tělo. Tím, že se učíme mu porozumět, porozumíme sobě samým, životu, celému Stvoření a nakonec i Bohu.

Naše tělo, onen pozoruhodný posel života, nám dává najevo nejen to, kde jsme se nechovali správným způsobem a co jsme udělali špatně, ale neustále nám také přesně říká, co je třeba udělat, abychom byli se životem opět plně v harmonii. Stále nám posílá poselství o různých symptomech nemoci. Naše tělo nelže a umožňuje nám vidět, co je jinak neviditelné.

Život odráží na „vesmíru“ našeho těla každou životní skutečnost. Naše tělo k nám tedy neustále promlouvá. Stačí se naučit rozumět tomu, co se nám snaží sdělit, a dbát jeho rad. Pak budeme v souladu se životem a v harmonii se Stvořením.

Jak už bylo řečeno, léčit člověka tedy neznamená pomáhat mu vrátit se do „původního“ stavu – koneckonců to byl právě tento stav, jenž způsobil, že začala být „zapotřebí“ nemoc. Skutečné léčení znamená vést člověka k jednotě. I nejlepší lékař a nejdražší lék mohou léčení pouze napomáhat. To, co doopravdy léčí, je ozdravná síla přírody, která začíná působit, jakmile je odstraněna překážka v našem jednání. Opravdové léčení proto vždycky vede k novému poznání a tím i k rozšíření našeho vědomí.

Chyba tedy vždycky tkví v našem vědomí. Je pouze projektována na tělo v podobě symptomu. Dříve, kdy lékaři víc přihlíželi k dalším souvislostem, se nemocného ptali: co vám chybí? Dnes se ale zabývají pouze symptomy a pacientům bývají spíše kladeny otázky typu: copak to máte?

Příznak nemoci nám má v okamžiku, kdy se promítl na viditelné úrovni, pomoci rozpoznat nedostatek v našem vědomí a přirozenou cestou ho odstranit. Nemoc nám chce pomoci, abychom se stali celistvějšími, abychom udělali pokrok v rozvoji. A právě to je oním skutečným léčením, protože o léčení můžeme mluvit jen tehdy, jsme-li po něm dokonalejší než předtím.

Během své praxe přírodního léčitelství jsem si musel rychle uvědomit, že každá terapie, která se zabývá pouze symptomy, dělá lidi stále nemocnějšími, místo aby je dělala zdravějšími. Potlačená nemoc brzy znovu propukne a bývá intenzivnější, nebo je nahrazena jinou, ještě těžší. Ztrácí se přitom i radost ze života, víra ve smysl života a bohatství duše. To, co zůstává, bývá jen smutný zbytek z toho, co mělo kdysi přijít.

Léčba – a je úplně jedno, v jaké formě probíhá – je vždycky samoléčbou. Sebelepší lékař a sebedražší lék mohou vždycky tyto samoléčebné síly pouze podnítit. Čím intenzivněji a bezprostředněji k tomu dojde, tím rychleji může být léčba úspěšná. Při tom je ale samozřejmě nejprve nutné si ujasnit, proč daný člověk onemocněl právě touto formou nemoci a v této chvíli. Terapeut by neměl hledat jen příčiny, ale především rozpoznat význam nemoci. Zde velmi pomáhá intuice, je-li rozvinutá.

Přístup k ošetření by měl být celistvý, to znamená, že by měl zahrnovat jednotu těla, duše a ducha a neměl by nikdy jít proti nemoci (poslovi). Léčení je možné provádět mnoha způsoby: prostřednictvím rozhovoru o příčině, významu nemoci a smyslu života, pomocí dialogu o meditaci, ale také o lécích, a to vždycky tak, aby biologickou cestou podporovaly přirozené samoléčebné síly organizmu.

Tělo si vždycky vybírá tu nejlepší možnost a je pokaždé vděčné, když se mu otevře nejlepší možná cesta, cesta dovnitř. Pak může následovat léčení prostřednictvím uvědomění si a poznání, neboť tělo už fyzickou nemoc nepotřebuje, nemá potřebu podsouvat nějaký symptom k tomu, aby se vyrovnalo s určitou životní problematikou.

Každá nemoc chce člověka „uzdravit“ tím, že pomocí očistných procesů zbavuje jeho tělo jedů, nebo způsobuje velké duševní utrpení, což nás nutí hledat nějaké východisko z momentální situace. Ale nezávisle na tom, jakou cestu zvolíme, zůstává cíl stále stejný: přivést člověka k sobě samému. Jak hluboké utrpení přitom musíme zažívat, závisí na stupni našeho vhledu.

Léčení je vždycky procesem, během kterého se stáváme celistvějšími, což znamená být stále úplnější, zdravější a víc sám sebou. Být stále víc v harmonii sám se sebou, s partnerem, se vším a všude. Tento proces mohu narušit tím, že vědomě nebo nevědomě nežiji tím, co je. Nedovoluji-li či nedovolím-li dostatečnou měrou životním energiím, aby plynuly, nebo je omezuji představami, ideály a vzorci, stává se nemoc nutností.

Uzdravováni je přirozeným procesem rozvoje. Děje se tak prostřednictvím projevů životní energie. Kdekoliv ji zablokuji, způsobím, že začne být nutná nemoc. Nemoc ale může být i cestou, jak potřebnou energii uvolnit. Špatný zdravotní stav a neštěstí jsou vždycky dobrým zdravotním stavem a štěstím, které odmítám. Všechno vede ke zdraví a štěstí, choroba a pohroma jsou pouze mým odmítáním. Negativní emoce a pesimismus jsou mnohem nezdravější než ničení životního prostředí.

Proto ptát se sám sebe, jestli mi tato kniha pomůže k uzdravení, je chybné. Pokud jsem připravený/á změnit své vědomí, pak ano. Kniha vlastně není určena ani tak nemocným, jako spíše lidem, kteří jsou připraveni prostřednictvím pokroku ve svém vědomí udělat z nemoci cosi přebytečného.

Einsteinova teorie relativity a kvantová teorie Maxe Plancka nás učí především, že za světem smyslů existuje reálný svět, jehož podněty působí na náš svět smyslů. Ale to, co je neznámé, většinou nebývá vítáno s radostí a vyvolává nejistotu a odmítání. Lidé se zdráhají vnímat skutečnost, aby mohli zůstat u svých důvěrně známých názorů.

Musíme si tedy položit otázku: Proč není navzdory vymoženostem moderní medicíny s jejími vychvalovanými diagnostickými a terapeutickými možnostmi méně nemocných, proč nejsou terapie jednodušší a proč jsou náklady na léčení stále vyšší, aniž by se dosahovalo opravdového uzdravení? Navzdory všem snahám a neustále stoupajícím výdajům umírá na rakovinu stále víc lidí. Pacienti musí během „léčení“ nesmírně trpět, aniž by z toho nakonec měli skutečný prospěch. Vyšším principem proto není léčba, ale prevence příčin!

To, kvůli čemu jsme nemocní, jsou především neustálá malá provinění proti nejzákladnějším pravidlům zdraví. Kdyby lidé s nadváhou méně jedli, pijáci méně pili, kuřáci přestali kouřit, lenoši se trochu více pohybovali a všichni lidé správně dýchali a prohlubovali pozitivní myšlení, mohli bychom zachránit víc životů a odstranit víc nemocí než s drahými postupy dnešní medicíny!

Uvědomme si, že každý symptom je poselstvím a že nemá smysl toto poselství potlačovat a tím zároveň ničit, aniž bychom ho pochopili a řídili se jím. Pochopit poselství symptomu a řídit se jím je vlastním klíčem k uzdravení.